ZÁKLADNÍ ŠKOLA LUBENEC - Měsíc na školách v Lubenci aneb podivná rozhlasová hra

Masarykova základní škola Lubenec, okres Louny

Plán akcí školy

srpen 2018
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5
6 7 8 9 10 11 12
13 14 15 16 17 18 19
20 21 22 23 24 25 26
27 28 29 30 31
esfjpg.jpg

Vyhledávání

Měsíc na školách v Lubenci aneb podivná rozhlasová hra

   Už několik let se naše škola zapojuje do projektu Měsíc na školách, seznamuje žáky s "Příběhy bezpráví" a zve vzácné hosty - pamětníky. Pro žáky je vždycky přínosné, když se mohou historie takzvaně dotknout, tak trochu oživne a není to jen něco starodávného v učebnici. Proto jezdíme na exkurze a pořádáme nejrůznější akce, abychom historii žákům přiblížili, aby začali vnímat, že z historie se můžeme, tedy měli bychom, poučit a nebudeme opakovat naše chyby.

    Letos jsme zvolili téma Pražské jaro a srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy v r. 1968, jelikož od této události uplyne příští rok 50 let. Žáci deváté třídy společně s hosty zhlédli dokumentární film z cyklu Jeden svět na školách nadace Člověk v tísni: Zmařené naděje. Poté si poslechli zajímavé vyprávění hostů - pamětníků. Pan Josef Nejedlý byl v srpnu 1968 vojákem na vojenském letišti v Brně a jako chemik pracoval v laboratoři a připravoval pilotům palivo. Vypráví, jak nikdo nechápal, co se děje, když: "Najednou začaly přistávat na letišti "anduly" a z nich vyskakovali sovětští vojáci se samopaly připraveni střílet. Někteří vůbec nevěděli, kde jsou. A naše velení zmizelo. Dívali jsme se na ně z oken kasáren." Vyprávěl také, jak sověti neměli co jíst, a tak očesali švestkový sad za kasárnami: "Ten rok byly ty švestky hrozně červivé a nikdo je nechtěl, ale oni nic k jídlu neměli.... Taky jsme se jim snažili vysvětlit, že u nás žádná kontrarevoluce není, ale jeden z jejich velitelů vytáhl náš Dikobraz, kde byl vtip o Dubčekovi. To byl pro něj důkaz, že tu kontrarevoluce je, to by v Rusku nebylo možné." Jeho manželka Jana Nejedlá, se kterou už tehdy chodil, zrovna čerstvě odmaturovala a na noc z 21. na 22. srpna vzpomíná takto: "Začala jsem zrovna chodit do práce a vstávala jsem v půl páté. Vždycky jsem si pouštěla rádio, ale najednou tam hlásili, že nás obsazují tanky. Myslela jsem, že je to nějaká divná rozhlasová hra a šla jsem vzbudit bráchu, který tu měl snoubenku, protože za tři dny se ženil, a my zrovna chystali svatbu."

   "Jaro 1968 byla krásná doba, měli jsme pocit svobody a zajímala nás spíš muzika, móda a kavárny, po invazi radost zmizela. Byli jsme z toho všichni smutní," uzavírají manželé Nejedlých. Deváťáci je za jejich vyprávění a ochotu přijít odměnili potleskem.

   Jana Michalcová, učitelka dějepisu