Masarykova základní škola Lubenec, okres Louny

Svátek radosti

Jako většina důchodců neoplývám moc volným časem. Na vystoupení žáků 2. třídy ZŠ v Lubenci, na něž jsem byla pozvaná, jsem se ale těšila. S touto školou je spojeno skoro 20 let mého života, tak není divu, že se stále o její dění zajímám, jsem pyšná na její úspěchy, mrzí mě opak. Dopoledne 20.6. se v tělocvičně sešlo velmi různorodé publikum: v prvních řadách zasedly děti z místní mateřské školy, za nimi my, bývalí zaměstnanci školy. Bylo to pro nás radostné setkání, protože nás pojí hezké vzpomínky na dobu, kdy jsme tu společně pracovali.

Pohlazením bylo už přivítání hlavní pořadatelkou akce, Věrou Floriánovou, třídní učitelkou vystupujících žáků, když vyjádřila radost z naší účasti. My všichni jsme bývali pravidelnými účastníky školních akademií, které vždy byly slavnostním, zábavným a přátelským setkáním a zakončením školního roku. Když se letos bohužel nic nekonalo, jsme vděční za pozvání na tuto akci. A radost měli určitě i ti nejmladší diváci z MŠ, protože byli nenásilně zapojeni do dění před sebou. Vystoupení bych nazvala svátkem radosti. Radost a dobrá nálada z dětí doslovy prýštily. Dozvěděli jsme se, že nám děti předvedou, co se za celý rok naučily. Jejich vystoupení bylo tak pěkné, radostné, děti zpívaly, tančily a hrály s takovým elánem, úsměvem a samozřejmostí, že to nepůsobilo jako naučené, ale jako by předváděly jen to, co jim dělá radost, proto si tak zpívají, hrají…Do toho byli nenásilně zapojeni i nejmladší diváci, kteří vše velmi pozorně sledovali. Určitě jsou vedeni k tomu, jak se mají v takových situacích chovat, ale oni byli zcela jistě vzorní i proto, že je vystoupení velmi zaujalo, bavilo, okamžitě reagovali na všechny výzvy. Pro nás starší bylo tohle propojení důvodem k radosti i dojetí nad tím, jak je hezké sledovat, co děti umí, jak se baví, smějí, radují.

Náš obdiv patří i paní Vlaďce Chaloupecké, která pro děti vyrobila hlavní část úboru: čepice znázorňující jednotlivé měsíce roku, protože rok v proměnách byl hlavním tématem.

Důstojným zakončením bylo taneční číslo starších žákyň, které s nimi nacvičila paní Lenka Šponarová. Nejmladší diváci je sledovali s obdivem a možná touhou tohle taky jednou umět, my starší jsme navíc nostalgicky vzpomínali na doby, kdy naše pohyblivost byla úplně jiná, než je teď.

Všechny účinkující asi potěšilo poděkování paní Hany Roušarové, která dětem vyrobila malé dárečky.

Za celé vystoupení patří veliké díky té, která vše zorganizovala a nacvičila s dětmi, paní Věře Floriánové. Škoda, že si tuhle pohodu nemohly vychutnat i děti z ostatních tříd. Doufám, že příští rok už to vyjde a pobaví nás na akademii opět celá škola.

Pro nás dospělé byla připravena ještě jedna akce: mohli jsme si mezi prvními prohlédnout nově otevřenou budovu v areálu školy. Přiznám se, že jsem zatím podobné prostory v žádné škole neviděla. Je to velkolepé, nezvykle řešené. Školu však dělají ti, pro které je, tedy děti a všichni dospělí. Ti tvoří srdce každé školy. Byla jsem ohromena, ale zatím to bylo bez dětí i smutné. Až bude nábytek vyplněn pomůckami a budou tam děti, teprve vše ožije. Proto bych všem z lubenecké školy přála, aby se v nových prostorách cítili stejně pohodově jako dnešní vystupující, aby je vzdělávání bavilo, aby se ve škole vždy chovali jako ke svému domovu: byli tam rádi a starali se o něj. Všem žákům přeji, aby ve škole byli tak rádi, jako jsme kdysi byli my, a měli důvod vzpomínat na ni s láskou a úctou.

Mgr. Jana Skleničková, bývalá žákyně a vyučující